Jak se vyrovnat se ztrátou blízkého člověka

Jak se vyrovnat se ztrátou blízkého člověka

Proč vnímáme bolest, když nás někdo opustí?

Proč cítíme osamocení, zranitelnost, strach, bezmoc? Vše, co jsem zmínil, vede k bolesti. A je to proto, že si člověka nárokujeme a přivlastňujeme. Nebereme v potaz, že je s námi dobrovolně. Bereme to jako jasnou věc. Je tady pro nás, když ho potřebujeme. Můžeme s ním sdílet situace a díky času, který s ním trávíme, si myslíme, že ho známe. Právě to nás k němu poutá. Pouta nás však mohou zraňovat, když se člověk chová jinak, než si představujeme, nebo když odejde. Jednoduše jsme si na něj zvykli. Máme jistotu, pohodu, servis, ale nic jako jistota není a na to zapomínáme. Uvědomíme si to až ve chvíli, kdy nás člověk opustí.

Pokud nás partner opouští, máme na výběr, jaký postoj zaujmeme. Zdali jsme závislí a budeme na něm lpět i přesto, že už s námi nechce být, nebo mu poděkujeme za učení, které jsme díky němu získali, uzavřeme kapitolu a otevřeme dveře nového poznání. Jedny dveře se zavřely a druhé se otevírají. A proč by ty nové nemohly být lepší?

Vše je pomíjivé a nic netrvá navždy.

Pokud jednáme sobecky, vždy to povede k bolesti. V indiánských kulturách odchod člověka oslavují. Radují se, že prožil krásný život a že mohli být v jeho přítomnosti. Vědí, že nikdo nežije věčně a že smrt je součástí života stejně jako narození. Na západě truchlíme, protože už z toho člověka nic nemáme.

Kdybyste umírali (a to se jednou stane), byli byste rádi, kdyby se lidé kolem vás smáli a radovali, nebo plakali a byli smutní? Já bych byl rád za úsměv a smích.

Pojďme se podívat na situaci, kdy nás někdo opustí. Občas říkáme: “Proč jsi mi to udělal/a, co si počnu, kdo se o mě postará, co budu bez tebe dělat, už tě nikdy neuvidím, jak to zvládnu?” Není to sobecké? Nemyslíme jen na sebe a své zájmy? Co kdybychom změnili svůj postoj? Poděkovali za čas, který jsme s člověkem mohli strávit, usmáli se nad prožitými chvílemi, byli vděční za to, že jsme ho měli v životě a s láskou ho nechali zase jít. Nic s tím neuděláme, nemáme nad tím kontrolu. Ovlivnit můžeme jen to, jak se cítíme. Zdali jsme vděční za vše, co dostáváme, nebo jsou v tom sobecké zájmy, které vedou k bolesti.

Lpíme na člověku i věcech, a to nás zraňuje, nenecháme ho dýchat, a to jej svazuje.

A proto buďme s lidmi, které máme rádi teď. Řekněme milujícímu člověku, že ho máme rádi. Ukažme ne slovy, ale činy co pro nás znamená, protože nikdy nevíme, kdy nastane náš čas.

Smrt je součástí života stejně tak jako narození.

S láskou Michal

Michal Slončík
Jmenuji se Michal Slončík a jsem Soul, Mind & Body-worker. Masér, průvodce, mentor, autor blogu www.holapravda.cz a Terapie pozitivního myšlení. Pracuji s vědomým dotekem, který pomáhá lidem uvolnit z těla nashromážděné emoce. Jsem milovník života, přírody, hudby, tance, knih, dobrého jídla a pití, který se neustále učí a poznává krásy života. MichalSloncik.cz
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *