Proč si dělat starosti, když jsme tady jen na chvíli?

Co je čas? Jak s ním nakládáme?

Myslíme si, že jsme tady navěky, a proto věci, které máme rádi, odkládáme.

Trápíme se ve vztazích, smutníme pro ty, co odešli a tak dále. Jenže nikdo tady není navždy a každý jednou odejde, proč se tím trápit? Je lepší se radovat a užívat si života. Vše, co se v našem životě děje, je pouze naše projekce reality, je jen na nás, co uvidíme.

Pokud se rozhodneme se radovat, je to naše rozhodnutí. 

Pamatuji si, jak mi ujel vlak na cestě z Prahy do Bratislavy. Nebylo to moc příjemné, protože jsem pak ještě cestoval do Vídně na letiště a bylo pro mě v ten okamžik důležité vlak stihnout. V tu chvíli bylo na mém rozhodnutí, jak mi bude. Zdali budu naštvaný, že jsem nevyrazil o něco dříve z domu, nebo situaci přijmu jako ponaučení pro příště a novou zkušenost (jízda autobusem na poslední chvíli byla taky fajn). Vše je o postoji, který si zvolíme. Ten ovlivní, jak se cítíme. Většinou to, co nám není příjemné, bereme jako trápení, nikoli jako učení. Jenže jak je to doopravdy?

Můžete to být tak, že pokud nám v něčem není příjemně, je to zrcadlem toho, na čem máme na sobě pracovat. Ukazuje nám to cestu k sobě. Proč by nám jinak mělo být nepříjemně? Nejsme snad zrcadlem sebe sama? Zároveň nám to může ukázat, že se potřebujeme posunout dál a nezůstávat na jednom místě. Život je paradoxní, a pokud jej chceme pochopit, dostaneme se do slepé uličky tisíce nezodpovězených otázek. Otázky pocházejí z mysli, která něco chce. Srdce se neptá, srdce ví, ale přes všechny otázky ho nejsme schopni slyšet. Pokud i nepříjemné situace přijímáme s pokorou a vděčností, vše pro nás bude požehnáním. Nejsme tady navždy, tak proč se trápit a být naštvaní?

Život netrvá věčně. Začíná narozením a končí smrtí. To, co je mezitím, je na nás.  

Žádná situace, žádný člověk, žádná věc nezůstávají stejné. Přijetí tohoto faktu nám otevírá srdce a vede k prožitku a lásce. Chápu, přáli byste si, aby zde vaši milovaní zůstali navěky (partneři, rodiče, prarodiče, přátelé), ale i oni mají svou cestu, která jednou skončí. Je to jejich cesta, na které vás potkávali a vy jste byli jejich součástí. Smrt je poslední strana knihy, kterou píšeme, nikdo před ní neuteče.

Čas běží i bez nás. Otázkou zůstává, jak naložit s časem, který je nám dán. 

Když si uvědomíme, že jsme tady na chvíli, možná se více rozhlédneme kolem sebe, jak rostou květiny, stromy, létají ptáci, jak voní náš partner, jak blízko jsou naši přátelé, jakou cestou šli naši předci. Pak se uvolníme do samotné existence.

Když přijímáme vše, jak je, život je krásný, lehký a uvolněný. 

Vždy máme na výběr, jakou cestou se vydáme. Chceme se brodit v minulosti, plout v přítomnosti, nebo tlačit budoucnost?

Kterou z cest si vyberete?

S láskou Michal

Michal Slončík
Jmenuji se Michal Slončík a jsem Soul, Mind & Body-worker. Masér, průvodce, mentor, autor blogu www.holapravda.cz a Terapie pozitivního myšlení. Pracuji s vědomým dotekem, který pomáhá lidem uvolnit z těla nashromážděné emoce. Jsem milovník života, přírody, hudby, tance, knih, dobrého jídla a pití, který se neustále učí a poznává krásy života. MichalSloncik.cz
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *