Jak na nás působí okolí (rodiče, partneři, přátelé)?

Máme život ve svých rukou? 

Na tuto otázku jistě většina  z nás řekne “no přece já”, ale jak je to doopravdy. Ve skutečnosti je to tak, že je náš život řízen a podřizován tím co si myslí okolí, hlavně a to je smutné ti nejbližší a tím je partner, rodina a přátelé, protože jim na nás, jak říkají záleží. 

Pokud někomu na nás záleží, chce abychom byli šťastní a abychom žili podle sebe a ne podle něj.

Místo toho do nás vkládají své vzorce, představy o tom, jak bychom měli žít, jak bychom se měli chovat, jak bychom to a ono měli dělat, čeho bychom měli dosáhnout, kým bychom mohli být, s kým bychom měli být, jednoduše do nás profilují svůj život, jak by to bylo nejlepší pro ně.  Není to snad nejlepší pro ně? Nechtějí snad oni pod krásnou a nevinou záminkou “chceme, aby jsi byl šťastný”, aby jsme žili jako oni?

A co naši partneři? Každý přichází ze svých rodin, ze svého prostředí přesvědčení, zvyků, svých představ a tužeb. Ty se snaží naplnit, což je do jisté míry v pořádku, pokud to nedělá na úkor partnera a jeho potřeb. Ty máme každý jinde a každý má rád něco jiného. Pokud vám někdo něco oznámí, tak vám to přikazuje a nedává vám volbu vyjádřit se k tomu, zdali to chcete nebo nikoliv. Jen málokdy se stane, že partner akceptuje druhého takového jaký je a bez ohledu na rodinu a co si myslí okolí jej má rád. Nesnaží se jej ochočit, přizpůsobit k tomu co si myslí ostatní, je pro něj důležité, že je sám sebou. Pokud máme například v rodině nějakou tradici a partner tuto tradici nemá, tak je to v pořádku, pokud jej nepřesvědčujeme, že musí být její součástí pokud to tak necítí. Je to jeho volba a pokud jí dokážeme respektovat, tak jej bereme takového jaký je. Kolik takových však je? Možná, že jste zažili situaci, že k vám mají přijít rodiče na návštěvu a najednou se kolem nich začne běhat, lítat, dělej to a tamto, ale proč? Chceme se zalíbit, chceme jim ukázat ideál, chceme aby to bylo dokonalé, ale nikdo to po nás nechce a pokud ano, tak je to pouze jejich vzorec, který nemá s našim životem nic společného. A tak chystáme, připravujeme, uklízíme, možná se i nesmyslně pohádáme, protože chceme plnit něčí očekávání a přitom o nic nejde. Pokud bychom z toho nedělali nic důležitého a brali bychom ten den jako další běžný den, kde se chováme přirozeně a nenuceně, tak by bylo vše fajn. Když to řeknu jinak, když naše chování zůstane stejné v přítomnosti návštěvy i bez ní, tak budeme mít dobrý pocit my i návštěva. V opačném případě, jsme rádi, když to skončí a oddechneme si při odchodu poslední osoby.

Pokud náš život někdo řídí, tak je to proto, že to dovolíme. Můžeme to ovlivnit a je to na nás. Od malička do nás rodiče, partneři a blízcí vkládají své představy o tom jak je to nejlepší a pokud vám někdo něco říká pořád dokola, tak tomu uvěříte. Pokud vám rodiče říkali, že jste neschopní, tak tomu uvěříte i když je to pouze jejich svět a mluví vlastně o sobě, protože dítě je odrazem svého rodiče. Pak si myslíte, že jste neschopní, pochybujete o sobě a vaše sebedůvěra je na bodu mrazu. Potrvá to do té doby, dokud nepotkáte člověka s čistým srdcem, sebevědomého, díky kterému v sobě najdete tyto vlastnosti, které byli po celou tu dobu pouze potlačeny.

A jaký vliv na nás mají přátelé? Stejný jako rodiče, přicházejí se svými vzorci, představami, příběhy, které do nás profilují, co by bylo pro nás nejlepší a jak bychom se měli chovat a jak bychom to měli dělat.

Silným člověkem je ten, který dokáže stát sám o sobě a není ovlivněn tím co se říká, ale tím co opravdu vidí a co se děje. Je lehké dělat věci podle druhých, protože na to nepotřebujete moc energie, ale taky budete přesně tam kde jsou druzí. Člověk je společenský tvor a proto má přirozeně rád, když se pohybuje mezi lidmi, což je v pořádku. Problém nastává tehdy, když se řídíme tím co chce naše okolí, protože pak nežijeme svůj život, ale jejich. To je případ většiny rodičů. To co zameškali ve svém životě, si chtějí prosadit v životě svých dětí.

Chcete žít svůj život? Ano, není to jednoduché a bude docházet k mnoha rozporům mezi tím co si vaše rodina, partneři, přátelé myslí a co si myslíte vy. Pokud chcete žít svůj život, musíte být silní a vědět co chcete a co nechcete a podle toho se řídit. Nejsme stejní a proto je nemožné, abychom chtěli to samé, pokud však máte laskavé, otevřené srdce dokážete říci ano, stejně tak jako ne, které nebolí. Pokud odmítnete a řeknete ne, neznamená to, že nemáte rádi, nemilujete, jak si to většina lidí přejímá, ale to, že jste se rozhodli jinak než ten druhý chtěl a pokud si nestojí za svým přesvědčení, tak to příjme a je vše v pořádku. Snaha zavděčit se je cesta do útrap a potlačení sebe sama. Chcete někomu dělat radost i když se vám to nelíbí a tak se to ve vás hromadí, až to jednou vybuchne. Děláte věci pro druhé, aby jste měli užitek nebo prospěch. Jak dlouho chcete potlačovat sebe sama? Chcete být s partnerem, rodiči, prarodiči, přáteli vždy za dobře i když se vám to příčí?  Bojíte se jim říci svůj názor, to co cítíte jen proto, aby se neurazili nebo aby jste je i neztratili? Je na vás, jestli bude žít ve lži a falešně předstírat, že je to ok, ale uvnitř víte, že není. Svobodný člověk jedná za sebe, ne podle toho co chtějí druzí. Svobodný člověk dokáže milovat bez podmínek, nezištně. Plnit očekávání druhých bez vlastní vůle je otroctví.

Na závěr bych s vám rád sdílel mou oblíbenou větu: ”Podívej se na život člověka, který ti radí a podle toho si nech poradit”.

Pokud máte zájem o konzultaci či program online průvodce kontaktujte mne zde.

S láskou Michal