Proč je lepší brát život jako hru než boj?

Už jste někdy slyšeli větu, „život je boj“? Já mnohokrát a dokonce jsem to sám prohlásil. Bylo to proto, že jsem bral vše až příliš vážně, a tak se z života vytratila hravost a radost. 

Pokud člověk bere život jako hru, dokáže získat nadhled i nad složitějšími situacemi, které se objevují. Proč tomu tak je? Člověk si hraje již od pradávna, je to způsob uvolnění se, relaxace a zábavy, které se v běžném životě vytrácejí. Jsou věci, ke kterým je nutné přistupovat zodpovědně, ale vážnost ještě nikdy nikomu nepomohla. V praxi jsem se setkal s páry, které říkaly, že u nich bylo vše v pořádku do doby, než vztah začali brát vážně. Jak je to možné? Možná zapomínáme, proč nám ze začátku s partnerem bylo dobře. Právě proto, že to bylo o humoru, lehkosti, radosti i smíchu, a ty bychom si měli ponechat pořád.  

Stává se, že na hry v dnešní době není čas a je to škoda. Práce, povinnosti a neustálý tlak na výkon nad naším životem vítězí. Co se však může stát? Život se stane automatem na povinnosti, vydělávání peněz a veškerá radost je pryč.  Přestaneme se radovat z maličkostí, z běžných věcí kolem nás, které nejsou samozřejmostí. V dnešní době spěchu nemáme na maličkosti čas, v tom nejhorším případě jde i o naše děti, partnery, rodiče a blízké. Přitom stačí málo, například partnera v rámci naší soukromé hry vzít znovu na první rande, namasírovat mu chodidla, udělat mu snídani, zatancovat si s ním. I to může probudit velký úsměv na tváři. 

Domnívám se, že jeden z důvodů proč děti přicházejí na svět je ukázat dospělým, že hrát si je v pořádku, že být spontánní je krásné a že úsměv i smích patří k životu. Děti ukazují dospělým, že práce není smyslem života, i když je důležitá pro zajištění existenciálních potřeb. Co si ze svého dětství pamatujete? Drahý dárek k narozeninám, nebo čas strávený s tátou / mámou třeba i hrou, výlety do přírody, prožité společné chvíle? Malé děti jako čisté bytosti toto umí v dospělých probouzet. Proto dospělý člověk inklinuje k malým dětem, hlavně těm, které nemluví. Slovo už může brnkat na jisté struny uvnitř nás a může se stát překážkou. Když se podíváte, jak si malé dítě hraje, uvidíte, že čas pro něj nehraje žádnou roli. V tu chvíli je evidentní, že neexistuje. Čas existuje ve světě povinností a materiálního zmatku, ale pokud děláme něco, co nás baví, pokud si hrajeme, jsme kreativní, čas mizí a zůstáváme jen my a bytí. 

Hra i sport dokážou čas zastavit a přenést nás do přítomnosti a velmi užívané “tady a teď”, což nazýváme meditací. Sám říkám svým dětem, aby si hráli pro zábavu ne pro vítězství a to ve chvíli, kdy přijde vlna zlosti a smutku nad nedosaženým výsledkem. To je rozdíl mezi hrou a sportem. U sportu jde vždy o výkon, výsledky, které lidi motivují k tomu, aby vytrvali i přesto, že na to zrovna nemají náladu, sílu, chuť, kdežto u hry samotné, je to o pocitu, prožitku, propojení se s ostatními a to skrze radost a smích. Je dokázáno, že ti nejúspěšnější sportovci, brali sport více jako zábavu a právě díky této radosti ze sportu se stávali i vítězi. 

Být tady a teď je neustálou meditací. 

Je velmi zdravé najít si v životě chvíle pro hru, ať už sám, s partnerem, dětmi, rodinou či přáteli. Nejen že to uzdravuje nás, protože relaxace těla a mysli způsobuje regeneraci, která je zdraví prospěšná, ale zároveň tím prohlubujeme vztahy, které nás sbližují a sjednocují s okolím. Hrou dochází k propojení. V radosti, kterou prožíváme s ostatními, lze pocítit jednotu, která má léčivé účinky. 

S láskou Michal